Hans Richter

* 14. 4. 1882 Království/Königswalde (Čechy)                        
† 10. 12. 1971 Drážďany (Sasko)

Přehled díla

Hans Richter se narodil jako Johannes Richter do velmi prostých poměrů. Jeho otec byl tkadlec a později pravděpodobně zedník v Království ve Šluknově (něm. Königswalde). Měl šest sourozenců, z nichž tři zemřeli už jako děti.

Vzdělání
Kvůli učení na zedníka se Richter přestěhoval nejdříve do Rumburku (něm. Rumburg) a absolvoval stavební praxi u Aloise Korbera, žáka Theophila von Hansena, architekta slavné vídeňské Ringstraße. Následovala v letech 1898 až 1902 stavební řemeslná škola na Státní průmyslové škole v Liberci. Jeho tamní studijní práce stály podle vlastního vyjádření pod vlivem Otto Wagnera a Josepha Maria Olbricha. Poté v letech 1902 až 1908 sbíral pracovní zkušenosti jako technik v Ústí nad Labem (něm. Aussig), kde mj. odpovídal za inženýrské stavby jako regulace řeky nebo vodovod. V roce 1906 navštívil Uměleckoprůmyslovou výstavu v Drážďanech a poté se rozhodl, že se stane architektem. V roce 1907 se podílel na soutěžním návrhu na nové divadlo v Ústí nad Labem známého severočeského architekta Rudolfa Bitzana a přestoupil do jeho drážďanského ateliéru, „kde se tvořilo v novodobých formách“. V roce 1909 se oženil.

Studium
V roce 1910 nastoupil Richter studium na Akademii umění v Drážďanech a rozšiřoval si zde do roku 1914 své znalosti, nejprve jako žák mj. Germana Bestelmeyera, pak u Cornelia Gurlitta a Paula Wallota. Do jeho studijního období spadají první úspěšné účasti na soutěžích. Tak se Richterovi podařilo např. v roce 1911 získat 2. cenu v soutěži o návrh městských lázní včetně úpravy náměstí v Chomutově vedle renomované architektonické kanceláře Theiß & Jaksch z Vídně. Na akademii získal Richter v roce 1913 „Velkou stříbrnou medaili“ s prémií nadace Raphaela Torniamentiho, jedné z nadací akademie, a také stipendium Carla Mankiewicze, které bylo poskytováno studentům s „menšími finančními prostředky“.

První zaměstnání
Do roku 1918 následovalo zaměstnání ve stavebním oddělení saského ministerstva financí pod reformním architektem Oskarem Kramerem. Z této pracovní fáze mu dosud není možno přiřadit stavby a projekty, účast na soutěžích však ano. Jeho návrh budovy dražďanského registru práce vynesl Richterovi 3. místo mezi 54 uchazeči. Přísné řazení stavebních prvků svedlo soudobého kritika, tehdejšího vedoucího drážďanského stavebního dozorčího úřadu Herberta Conerta, k označení plánované stavby za „dům rubrik a regálů“. V tom samém roce se Richter spojil s mladým sochařem Johannesem Bornem, aby se ucházeli o zakázku na plánovaný Immelmannův pomník na hřbitově v drážďanské čtvrti Tolkewitz. Stéla ve tvaru obelisku byla ve výběru ze 105 přihlášek vyznamenaná pro něho dosud nejlepším výsledkem, 1. cenou. Avšak ani tento návrh nebyl realizován.

Na volné noze
Po 1. světové válce se Richter usadil jako architekt na volné noze v Drážďanech a v následujících letech se dále účastnil soutěží. Dostupnost dokladů je i pro tuto fázi relativně obtížná. Zjevně si ale už v raných letech samostatnosti budoval dvě existence: jednu v Drážďanech a druhou v Čechách. Rodinné konexe v jeho vlasti mu pravděpodobně přinesly první příležitosti k realizaci staveb. Navíc v Sasku byla hospodářská nouze po válce mnohem těžší než v Čechách. Kousek za hranicemi ve šluknovském výběžku bylo na přelomu 19. a 20. století založeno mnoho významných textilních továren. Krátce po první světové válce investovali jejich úspěšní vlastníci do stavby reprezentativních obydlí. Tak jsou plány interiéru a zahrady z let 1920 až 1921 pro vilu podnikatele Heinricha Kumpfeho ve Vilémově (něm. Wölmsdorf) nejranější projekty, které lze Richterovi připsat. K tomu se řadí průmyslové návrhy okolo let 1921/1922 za využití možností betonových konstrukcí a množství skla – Richter hovoří o „skleněných průmyslových stavbách“. Návrhy vykazují výrazně expresionistické formy, jako pro textilku Antona Klingera v Mikulášovicích (něm. Nixdorf) nebo továrnu MIMOSA v Drážďanech. Vynořují se první programové ploché střechy a začíná se projevovat záliba ve věžovitém řešení nároží. U Richterova domu ve Vilémově se již prototypicky ukazuje, jak plasticky pojímal Richter své stavby a propojoval jednotlivé prvky. Hellerův dům v Ústí nad Labem dokumentuje asi nejzřetelněji jeho studium Franka Lloyda Wrighta.

Zhruba ve stejnou dobu pracoval Richter na návrzích pro jednu z nejdůležitějších soutěží v Drážďanech: stavbu Německého muzea hygieny. Na rozdíl od návrhů ostatních, mladších architektonických kanceláří jako Wassili a Hans Luckhardt, navrhl Richter přísně klasicistní stavbu v chrámové podobě, nepodařilo se mu však s ní dosáhnout žádné ceny. V této době zřejmě realizoval Richter v Drážďanech a okolí také vily. Řada architektonických úprav interiérů a dočasná stavba výstavního pavilónu pro výroční „Německou textilní výstavu“ v Drážďanech se tedy pravděpodobně jeví být v pozici jeho autorské prvotiny spíše zavádějící.

Paralelně vznikaly v Čechách další honosné domy a vily. U vily Arno Plauerta ve Varnsdorfu (něm. Warnsdorf) a návrhu pro dům Karschových v České Kamenici (něm. Böhmisch Kamnitz) se stále výrazněji ukazuje Richterova záliba v přesahujících střechách a vystupujících plošinách, ale také v zesíleném příklonu k plochým střechám. V nich spočívá, stejně jako v pozdějších objektech, „ušlechtilá jednoduchost a drsnost“ (Fritz Löffler).

Účastí na další velké drážďanské soutěži se Richter zapojil do „diskuze o výškové budově“, která tehdy probíhala po celé zemi. Vedle dalších 214 architektů se účastnil soutěže na návrh provozní  budovy novin Dresdner Anzeiger a kancelářské budovy, avšak bez zisku ceny. Přesto mohl v polovině 20. let realizovat řadu větších stavebních zakázek, mj. v Čechách, jistě také díky všeobecnému zlepšení hospodářské situace. Tak vznikla pro průmyslníka Josefa Palmeho v Krásné Lípě (něm. Schönlinde) velkorysá terasovitě koncipovaná funkcionalistická vila enormních rozměrů. V té samé obci realizoval pro stejného investora o něco později „skleník“ Schindlerovy továrny na hedvábné a pletené zboží. V roce 1927 si vysloužil citaci v první souhrnné publikaci moderní architektury v Německu: „Architektura současné doby“ Gustava Adolfa Platze, ještě předtím, než byla v Drážďanech dokončena továrna Hille, vodárenská věž a různé bytové domy – především nejdůležitější a s jeho jménem stále spojovaný obytný komplex v Trachau.

Za uchopení jednoho z nejdůležitějších témat té doby, „levný, moderní dům“, který se aktuálně přizpůsobil hospodářsky se opět zhoršující době, získal Richter v roce 1930 nejen ocenění v soutěžích. Směl také „čestně na podnět ministerstva pro bytovou výstavbu“ realizovat odpovídající stavbu na „Mezinárodní výstavě hygieny“ v Drážďanech. Nápadný je přitom velký podíl zahrady a důsledné používání normovaných stavebních prvků ze skla, oceli a betonu. Výstavní haly pro sport, průmysl a gastronomii, které v té době také vznikly dle Richterových návrhů, vykazovaly stejnou lehkost, eleganci a konsekvenci jako druhý Richterův příspěvek na téma výškových budov. Jeho věžový dům ze skla a oceli s černobílými a šedými skleněnými deskami mezi ocelovými rámy dodnes působí nadčasovým designem. Podobně tomu je i s jeho plány pro centrum města a nový lázeňský dům v Teplicích-Šanově (něm. Teplitz-Schönau). V mezinárodní soutěži nápadů pro centrum Stockholmu v roce 1932 se Richterovi společně s drážďanským městským stavebním radou Paulem Wolfem podařilo návrhem široké osy s částečně 18podlažními komerčními budovami kvalifikovat na 1. cenu.

Jako člen Deutscher Werkbund, BDA a Uměleckého sdružení v Drážďanech hrál Richter, který se také velmi zajímal o hudbu a literaturu, aktivní roli v kulturním životě města. Na výstavě „Umělecké dílo v místnosti“ znovu ukázal své schopnosti v oblasti architektury interiéru. Větší projekty, jako například pro velkou tržnici v Drážďanech a jeho oceněný návrh pro školu v Ostritzu, však nebyly provedeny, ten druhý z ekonomických důvodů.

1933 – 1945
Po politické změně se s Richterem poprvé setkáváme v červnu 1933 při návrhu Wagnerova pomníku v Lipsku, společně s Karlem Albikerem, tehdejším profesorem na drážďanské akademii umění. Pro Richtera a Albikera v té době platilo stejnou měrou, že se museli v novém politickém režimu kvůli svému předchozímu působení obávat o práci. Podle vlastních údajů byl Richter po roce 1933 „vyloučen ze všech veřejných zakázek“ a na schůzích Svazu německých architektů označen za nositele „bolševické kultury“. V květnu 1933 vstoupil do NSDAP a po roce 1945 zdůvodnil své členství jako určité ochranné opatření, poněvadž byl znám jako kritik režimu. Richterovo dílo v následujících dvanácti letech stále ještě z velké části spočívá v temnotě. V roce 1936 se na pozvání kolegů z tehdejšího demokratického Československa účastnil prezentací k urbanismu v Praze a v Pardubicích (něm. Prag a Pardubitz). Zároveň ukazuje jeho účast na soutěži na návrh drážďanského gaufora (5. nákup), že se v každém případě ucházel i o nacistické velkoprojekty. A to pravděpodobně nejen v místě jeho tehdejšího bydliště: V roce 1942 je v tisku zmíněno také jeho přizvání k projektování monumentálních a státních staveb při přestavbě Berlína generálním inspektorem staveb Albertem Speerem. Přesnou účast je však ještě třeba prověřit.

Architektonicky Richter opatrně přizpůsobil svůj výraz požadovaným monumentálním formám, když použil klasické prvky jako kolonády, římsy, lizény a špičaté střechy s arkýři. Příkladem toho jsou jeho návrhy budovy rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a sídliště v drážďanské čtvrti Kaditz. Návrh sídliště dokonce pro svůj »silný výraz« při hodnocení komise »vysoce převýšil všechny dosud oceněné práce«, a to i přes pozdní odevzdání. Nakonec se přesto realizace nedočkal. Nejmonumentálnější vyznání neoklasicistních forem se odráží v roce 1942 v návrhu na rozšíření továrny Universelle na stroje pro výrobu cigaret. Vznikl v krátké fázi autorského partnerství se bývalým spolupracovníkem Herbertem Schneiderem, v jehož pozůstalosti se také plány dochovaly. Lze tedy předpokládat, že zde jde o hmatatelný vliv partnera v kanceláři, jenž se i po roce 1945 nadále vracel k repertoáru historických forem. Opravdové rozlišení autorství však není možné. Pro Drážďany se podařilo z této éry Richterovy tvorby zdokumentovat pouze několik obytných domů a přestaveb obchodů, ani z Čech není známa realizace nějakého velkého projektu. V únoru 1945 přišel Richter při náletu na Drážďany o veškerý majetek. Vrátil se zpět do Čech, zde však byl podle vlastních údajů brzy zatčen gestapem ve Varnsdorfu „v důsledku protistátních řečí“ a možnému odsouzení unikl díky příchodu sovětských jednotek.

Po roce 1945
V srpnu 1945 zažádal Richter v Československu o uznání statutu antifašisty. Poukazoval na svůj vnitřní odpor proti nacismu, pronásledovaní za kritická vyjádření a také na své zatčení. Zda s žádostí uspěl, se zatím nepodařilo archivně doložit. Na podzim 1946 se vrátil zpět do Drážďan, v roce 1947 realizoval pro fotografický průmysl stavbu pavilónu na lipském veletrhu a účastnil se soutěží. Vyzdvihnout je třeba jeho návrhy pro Saský sociální pojišťovací ústav v Drážďanech z roku 1947, které kombinovaly předtím osvojené klasicistické prvky s nádechem dřívější lehkosti a přinesly mu 1. cenu. Kromě plánování výstavby a rekonstrukce bývalého Stavovského domu pro Zemský sněm se Richter pokusil přispět k plánům rekonstrukce Karl-Marx-Stadtu (dnes Saská Kamenice/Chemnitz), Lipska a Drážďan dalšími návrhy. Pro soutěž na urbanistickou úpravu Drážďan si našel ve Wolfgangu Klierovi partnera pro plánování dopravy a získal ještě jednou 2. cenu. Jeho návrhy věžových domů, pro Operu a Kulturní dům v Lipsku zakončené střešní zahradou a Pionýrského paláce s barokní kruhovou podobou v Drážďanech však již nedokázaly přesvědčit. Návrhy pro kostely sv. Petra ve Strehlenu a sv. Františka v Neustadtu také zůstaly jen na papíře. Richterovi je možné přiřadit už jen jednu realizaci: interiér Lidové scény v Berlíně z roku 1953 v neobvykle bohatém dekorativním provedení, který musel být zjevně na zásah ministerstva důkladně přepracován. Jeho plány na novou vnější úpravu, zpracované v letech 1954 až 1955, již nebyly realizovány.